SMRT A ZROZENÍ

Přišli jsme na tento svět v čistotě, jednotě a vědomí sebe samých. Tak, jako jsme na tento svět vstoupili, stejně tak ho jednoho dne opustíme. Vrátíme se zpět do jednoty, celku a staneme se opět vším. Naše energie se spojí s jednou velkou energií a stane se nekonečnem.

Máme často strach ze smrti, z toho co se stane, co bude po tom. Náš strach nám brání v úplném prožívaní a odevzdání se proudu života. K tomu, abychom se zbavili strachu ze smrti, potřebujeme projít stavem jiného vědomí, spojit se s božstvím, spojit se s naším domovem. Znovuobjevit tu sílu, která pro nás bude v tu chvíli tak známou a samozřejmou. Známe ji. Známe ten stav, protože jsme z něj všichni do jednoho sem na Zem přišli.

Po našem příchodu jsme postupně upadli v zapomnění. V zapomnění na naši existenci a na náš původní plán. Zapomněli jsme, kým jsme a odkud jsme přišli. Naším úkolem a naší cestou k osvobození naší duše, a tím našeho plnohodnotného prožívání života zde na Zemi je, se opět rozpomenout. Rozpomenout se na to, kým jsem, proč jsem tady na Zemi v tomto čase a jaký mám zde v této době úkol. Až se rozhodneme vydat na cestu k pochopení a celistvosti, budeme potkávat přesně ty duše, se kterými jsme se vzájemně domluvili před příchodem na tento svět. My sami jsme si určili, kým budeme v tomto životě. Kdo bude naše matka, náš otec, kdo budou naše děti... Kdo nám poskytne jaké lekce, kdo nám ublíží, aby nás tím posunul a posílil na naší cestě za poznáním a navrácením se ke svému božství.

Naše cesta je přesně daná, avšak je na nás, jakou rychlostí po ní budeme kráčet. Jak rychle dokážeme přebrat zodpovědnost za naše životy a řídit se svými pocity, a tím si být vědomi sebe samých. Navrátit se ke svojí víře, a tím i k životní spokojenosti a životu bez strachu. Ze strachu z konce.

Na cestě k osvobození musíme mnohokrát "zemřít" a znova se "narodit", abychom mohli stoupat do vyšších úrovní vědomí. Každá smrt nás vede k novému zrození a nové šanci, jak pohlížet na život a na sebe samé.

V tomto dušičkovém čase, kdy si připomínáme věčnost zesnulých duší, které opustily tento svět, je přesně ten čas, kdy v nás může něco zemřít, aby se mohlo nové zrodit. Čas navrátit se zpět do jednoty a spojit se s prostorem, kde neexistuje čas, nejsou zážitky, pocity, emoce, kde není hmota... Kde je jen čistá energie, jednota a život po životě.

Nechte v sobě umřít to staré a dovolte vstoupit novému.

Každá duše touží po tom, přicházet znovu a znovu na svět, aby mohla zažívat, žít, prožívat. Když upadne v zapomnění a poté se znovu rozpomene, kým je už ví, že je tady na světě právě proto, aby okusila vše nepoznané. Neztrácí čas, protože nikdy neví, kdy její čas vyprší. Život je pro nás a naši duši dar. Dar, že sem byla vyslána, že byla ta vyvolená a že může přijít sem na Zem do času zažít vše, co si předem zadala a přála zažívat.

Rozpomínáme se skrze oči, které si nese každá duše po celou věčnost. "Ty oči znám, jako bych je už někdy někde viděla..." Můžete mít často takovýto pocit.

Potřebujeme přicházet do jiných stavů vědomí, do takzvané smrti a znovuzrození, abychom pochopili, že smrti se není třeba obávat. Že se naše duše pouze navrací zpět domů, do bezpečí s velikým díky, že to vše mohla zažívat.

Ptáte se nyní, ale co ostatní? Co pozůstalí?

Nikdo nikomu tady na tom světě nepatříme, nikoho nevlastníme a je důležité, abychom to pochopili. Jako rodiče máme za úkol, přivést děti na svět, být jim průvodci, avšak nemáme právo ovlivňovat jejich cestu, tím jim akorát škodíme a odpojujeme je od sebe samých. Nemáme právo nikomu zasahovat do jeho životní cesty, byť ho sebevíce milujeme.

A tak, když některá z duší odchází na věčnost, protože její cesta tady na Zemi skončila, dopřejme ji láskyplnou cestu. Pusťme ji ze svých spárů a nechme ji spokojeně jít. Ona se vrací domů, VÍ TO!

Dovolme si naplno prožít stav zármutku, bolesti či jakýkoliv pocit, který k nám přichází. Žijme s vírou, že vše se děje podle božího plánu. Poděkujme té duši za vše, co nás naučila (ať to dobré či špatné), čím nás v životě zde na Zemi obohatila. Vše bylo pro nás, pro náš vývoj a posun. Radujme se, že jsme mohli společně být. Žehnejme jí tou nejvyšší božskou láskou na její cestě zpět domů.

Přijměme tedy smrt v našich životech jako naši přirozenou součást. Pozorujme přírodu, jak se neustále cyklí. Život-smrt, život-smrt. Nádherně nám to ukazují květiny, stromy a veškerý život, který nás přirozeně obklopuje. Jsme stejným životem jako příroda kolem nás, jsme jednou energií.

Čerpejme z moudrosti ticha, z naší vnitřní moudrosti. Spojujme se se svým tichem a staňme se tichem.

Uvidíte, jaké zázraky budou poté do vašich životů vstupovat.

Přijměme život a smrt jako přirozený cyklus našich životů.

Přeji příjemný dušičkový čas.

S láskou a úctou k životu.

Jana Valerie